Po velmi spontánním rozhodnutí jsem se ocitla v malé vesničce na pobřeží Ekvádoru. V sezóně sem jezdí relativně dost cestovatelů, ale teď je vesnice celkem liduprázdná. Za vše mluví to, že jsem v hostelu jediným hostem.
Můj den začal nanicovatě. V dešti jsem se brodila rozbahněnou cestou a hledala něco k snídani. V obchodě jsem si nakonec koupila musli a jogurt a osaměle posnídala v pustém hostelu. Pořád mrholilo a vypadalo to na mizerný den. Říkala jsem si, že skončit tady nebyl dobrý nápad. V duchu už jsem plánovala, jak odsud brzo odjet. Nevěděla jsem, co dělat. Venku bylo hnusně a nikde ani noha. Nechtělo se mi nic a byla jsem otrávená.
Přece jen jsem se ale vykopala aspoň na procházku po dlouhé pláži, kde kromě mě nebyla ani noha. Prvních dvacet minut přetrvávala moje blbá nálada. Pak se ve mně ale něco zlomilo a já si procházku začala víc užívat. Došlo mi, že všechno je jen o mém přístupu. A tak už jsem za chvilku cvičila jógu, zpívala, dělala hvězdy, kreslila do písku a sbírala odpadky z pláže. Pohyb a čerstvý vzduch udělali svoje.
Když jsem se vrátila do vesnice, chtěla jsem jít původně surfovat. V moři ale nikdo nebyl a mě se najednou nechtělo surfovat samotné. Tak jsem si lehla na pláž a četla knížku. I když jsem pak viděla pár lidí se surfem, už jsem si pro sebe vymyslela výmluvy, proč nepůjdu.
Z ničeho nic mě oslovil místní kluk. Dali jsme se do řeči a já plácla, že bych šla surfovat, ale nevím, kde si levně půjčit surf. Na to už mě táhnul za svým kamarádem, který surfy půjčuje. Domluvili jsme se na dobré ceně, a i když jsem ještě před chvílí nechtěla, už mám na sobě trikot a jdu do vody. Bylo to moc fajn.
Po surfu a krásném západu slunce jsem šla hledat, kde se navečeřím. Hlavně někde, kde jsou lidi. U malého bufetu seděla skupinka mladých cizinců, a tak i když jídlo mě tam nenadchlo, hned jsem si přisedla. Dali jsme se do řeči a poznala jsem část komunity cizinců žijících v Ayampe. Po zajímavém rozhovoru s psycholožkou z Ameriky provozující terapii online, přišel do bufetu i ten kluk z pláže. Pozval nás na kulečník a pizzu. A tak už jsem za chvíli hrála s místními kulečník a popíjela pivo s dobrovolníky v hostelu. Pak jsme zamířili do jediného baru ve vesnici. Tancovali jsme salsu a hrálo se na kytaru.
Ten den ráno jsem si nemyslela, že by se mohlo stát něco zajímavého. Měla jsem pocit, že to bude mizerný den a musela jsem se přinutit vylézt z hostelu. Všechno, co jsem ten den zažila se stalo hlavně proto, že jsem se rozhodla být proaktivní a pasivně nečekala, až se něco změní. Stalo se mi už mockrát, že jsem byla otrávená z představy být sama doma, ale vlastně jsem nevěděla, co bych mimo byt dělala. Vždycky se mi nakonec osvědčilo jít prostě ven. Kamkoli. Do kavárny mezi lidi, na procházku po městě, do lesa, do knihovny, do bazénu…hlavně pryč z bytu.
Je mnohem větší pravděpodobnost, že se něco zajímavého přihodí, když si dopřejeme nové podněty, než když se budeme doma utápět v nespokojené náladě. Takže přestaňme hledat výmluvy, zvedněme zadky a pojďme ven!
