Od účastníka workshopu jsem dostala skvělý podnět k zamyšlení. Říkal, že všude slyší, jak je důležité uvědomovat si a rozpoznávat své potřeby. „Jak se to ale vlastně dělá?“ ptal se. Jak se naučit potřeby vnímat a pojmenovávat je?
Základním kompasem může být otázka: „Co mi chybí?“ Pokládám si ji, když je něco divně. Když se divně cítím, je něco divně mezi mnou a jiným člověkem nebo jsou divně věci kolem mě. Výraz divně používám, protože se do něj schová spousta věcí a hlavně emocí.
Když je nám divně (úzko, mdlo, prázdno, zahlceně…), můžeme se sami sebe zeptat: „Co mi chybí?“ a u toho zkoumat, co se v nás děje. Někdy je to jasné, jak facka. Okamžitě víme, že nám chybí třeba spánek. Jindy na to ale nemůžeme hned přijít, což je celkem běžné. Pak se sebe můžeme zkusit zeptat jinak: „Co bych teď potřeboval/a?“ Možná nás napadne objetí a od toho může být jen kousek k uvědomění, že naší nenaplněnou potřebou je třeba blízkost, láska, bezpečí nebo všechny naráz. Jeden pocit může být totiž výsledkem více nenaplněných potřeb a jedna taková potřeba v nás zase může vzbudit více pocitů.
S pojmenováním potřeb a pocitů nám mohou pomoci karty nenásilné komunikace od NVC Brno.
Ne vždy se povede rozpoznat, jaká z našich potřeb je nenaplněná anebo to nejde hned. To nevadí, chce to praxi. Když se to ale podaří, tak najednou vidíme pravý důvod našich emocí. Nezlobíme se na sebe, protože jsme rozbili talíř, ale spíš proto, že se potřebujeme cítit schopní a samostatní. A do toho rozbíjení nádobí nezapadá. Potřebu jsme rozklíčovali, ale co potom?
Už vím, co mi chybí
Zkusme se zamyslet, jak bychom si svou potřebu mohli v tomto okamžiku naplnit alespoň o kousíček. Není třeba od sebe vyžadovat maximální naplnění potřeby a možná to v současné situaci ani nejde. Těžko si dáme v práci tří hodinového šlofíka, když nám chybí spánek a jsme unavení. Hledejme proto cesty, které nám pomohou alespoň chvilkově se cítit o něco méně divně. Místo spánku můžeme vyjít ven, sednout si na lavičku a deset minut koukat do nebe.
Je jasné, že z dlouhodobého hlediska nás to nespasí. Potřeby je nutné naplňovat pravidelně, dlouhodobě a třeba i plánovaně. Už nějakou dobu si uvědomuji, že mi chybí trávit čas sama se sebou bez toho, abych pracovala. A protože se znám, tak jsem si den pro sebe natrvdo naplánovala do kalendáře. Tak teď sedím v pokoji a píšu tyhle řádky, protože mám děsnou chuť psát. Psaní totiž naplňuje mou potřebu po kreativitě, které jsem teď nějakou dobu nevěnovala pozornost.
Co byste právě TEĎ potřebovali vy?
