Na několik dní jsem se vrátila na místo mého dětství. Když jsem v noci přijížděla do městečka v Bulharsku, i rozespalá jsem poznávala důvěrně známou ulici a dům, kde se narodila moje babička. Velká zelená brána zavrzala, když jsem vcházela na dvorek, který se nezměnil za 10 let, kdy jsem tu byla naposled. To místo na mě dýchalo vzpomínky z každého kouta. Cítila jsem se, jako když jsem se po dlouhé době vrátila domů. V těch několika dnech běžel život zvolna, líně a beze spěchu. Dny byly dlouhé a nic převratného se v nich nedělo.
V každodenním životě mám často pocit, že musím být v nějakém směru produktivní. Vědomě si některé dny dokážu sama sobě udělit volno, abych mohla odpočívat a načerpat energii. Celkem často mám ale nedobytné nutkání cítit se provinile, když nejsem dlouho produktivní. A to, že být produktivní pro mě má specifický význam, nechávám teď stranou. V Bulharsku, kde nebylo kam spěchat, a nebylo toho příliš mnoho, co dělat, jsem pět dní v kuse jen nechávala plynout čas bez jakýchkoli výčitek svědomí. Prostě jsem se nechala unášet jakýmsi flow.
Na tenhle pocit jsem si pak vzpomněla při cestování v Chile. Kamarád mě vyzvedl po poledni v hostelu, šli jsme na oběd a pak jsme měli v plánu jít do muzea a projít se městem. Dojedli jsme a ještě jsme dlouho seděli a zaníceně si povídali. V mém druhém proudu myšlení jsem si říkala: „už tu sedíme dlouho, měli bychom jít, abych dnes z toho města něco viděla, abychom stihli muzeum. Povídat si přece můžeme cestou.“
Uvědomila jsem si ale, že není důvod přerušovat konverzaci, do které jsme oba ponoření, jen protože mám pocit, že bychom „měli“ dělat něco jiného. Věděla jsem, že kdybychom přerušili náš rozhovor placením, později by bylo těžké na stejnou nit navázat. Nechala jsem se proto unášet stejným flow okamžiku jako v Bulharsku a pocit provinilosti z málo produktivního dne jsem poslala k ledu. Nemyslím si totiž, že radost z cestování definuje kolik míst navštívíme, ale spíš kvalita jednotlivých prožitků. A já si budu pamatovat, že při téhle konkrétní konverzaci u oběda jsem měla slzy dojetí na krajíčku.
Ne vždy si asi můžeme dovolit být pohlcení okamžikem a nestarat se o čas. Háček je ale v tom, že si to často nedovolujeme ani v momentech, kdy nám v tom nebrání nic jiného, než my sami.
