Před půl rokem jsem se cítila hrozně ztracená. Ztracená ve světě a sama v sobě. Netušila jsem, jak naložit se svým životem, kudy ho směřovat. Když jsem se snažila v mysli přenést do budoucnosti o několik měsíců dál, obraz se rozplynul do ztracena. Pro někoho může být taková představa výzvou, aby ji naplnil podle svého. Mě to ale spíš zúzkostňovalo. A to hodně. Taky jsem si tu představu chtěla naplnit podle sebe, ale vlastně jsem nevěděla čím.
Zajímá a baví mě spoustu věcí. Je ale něco, čemu bych se chtěla oddat a realizovat se v tom naplno? Co je moje vášeň? Nebyla jsem si jistá, jestli vlastně nějakou mám.
Všude kam se podívám na mě křičí slogany, ať se nebojím plnit si své sny a jít si za nimi. Ať dělám to, co miluju a nehledím na to, co říkají ostatní. Ať jsi jdu za svým! No jo, jenže co jsou ty moje sny? Nemám jeden velký sen, kterého bych chtěla od nepaměti dosáhnout. Kdybych měla takový konkrétní cíl, bylo by snazší pokusila naplnit. Já ale netuším, kterou cestou se vydat. Právě proto, že nemám jednu věc, která mě silně táhne.
Linie udávající směr
Možná to z předešlých řádků jasně nevyplynulo, ale byla jsem z toho vážně zoufalá. Přála jsem si mít nějaké vodící čáry, které by mi ukazovaly směr. Vodící linie podobné těm na zemi v metru pro nevidomé. Nemusela bych je vždycky nutně následovat. Mohla bych si jet chvíli po jiné ose a pak se k nim vrátit. Ale vědomí toho, že takové vodící čáry ve mně existují, by mi pomohlo cítit se jistěji.
Pak mě napadla zajímavá věc. Co když tyhle vodící linie někde hluboko v sobě mám? Jenom je zrovna teď nedokážu vidět a jedu si po jiné trase. Třeba je prostě jen musím sama v sobě objevit…. Anebo tam prostě nejsou, no.
Tak jako tak, jsem se necítila o nic míň ztraceně. Nejhorší na tom pocitu bylo to, že jsem měla dojem, že bych ztracená být neměla. Myslela jsem si, že těsně před ukončením vysoké školy bych přece měla mít rozmyšlené, co chci dělat a kde chci žít. Připadala jsem si jako budižkničemu, které netuší, co se sebou.
Z nejhoršího mě vytáhla kamarádka, která moje nářky vyslechla a řekla mi:
„To je v pohodě, že ještě nevíš, co chceš dělat. Nemusíš to mít přece hned teď všechno srovnané v hlavě.“
Může se to zdát banální, ale mně to hodně pomohlo. Dala mi najevo, že se mnou není nic v nepořádku, když nevím, kterým směrem se v životě vydat. Možná jsem to slýchala už dřív od jiných lidí, ale tentokrát jsem to opravdu uslyšela.
Došlo mi, že sama sobě musím dovolit nevědět.
Pocit ztracení není nic tragického, dokud nepřestaneme hledat.
Myslím, že ztracený může být člověk v jakémkoli věku a v jakémkoli životním období. Když přemýšlíme o budoucnosti, často si myslíme, že až budeme starší a moudřejší, budeme mít už ve všem jasno. To je asi trochu naivní představa. V některých oblastech můžeme najít životní jistoty, ale lidské příběhy se stejně ubírají nepředvídatelnými směry.
Jestli se taky cítíš ztraceně, mimo, nejistě a nevíš, co se sebou – dej si čas. Je v pořádku, že ještě nemáš všechno promyšlené, a že některé věci (může jich být i mnoho) nevíš. Dovol si nemít ve všem jasno a dopřej si čas než se (zase) najdeš. Vím, že to není snadné, ale ty to dokážeš. Věřím v tebe.
