Za týden se chystám vstříc jednomu velkému dobrodružství. Plním si sen o delším objevování světa než jen na pár týdnů, a začátkem září odlétám na tři měsíce do Jižní Ameriky. Nikdy jsem takhle dlouho necestovala, natož sama a vlastně bez plánu. Moc se těším, ale taky už se mě zmocňuje před-cestovní nervozita. Snažím se balit minimalisticky, a i proto nechávám počítač doma. Ráda bych pokračovala v psaní článků na blog, ale rozhodně budou mnohem nepravidelnější než doteď. Ale doufám, že o to barvitější. A o čem budou?
Hlavním obsahem bude stále self-care…self-care na cestách. Co to znamená? Sama si vlastně nejsem úplně jistá. Při cestování je člověk oproštěn od každodenní rutiny, nechodí do práce ani do školy, cestuje, aby něco pěkného zažil. I když by se mohlo skoro zdát, že na dovolené nebo delších cestách není sebepéče třeba, já si to nemyslím. I při cestování se potýkáme s náročnými situacemi a obtížemi, jen jsou jiného ražení než ty doma. Na cestách člověk často vystupuje z komfortní zóny, a to nemusí být vždy jen příjemnou výzvou.
Pokud se tedy shodneme, že self-care je důležitá opravdu vždy, tedy i při cestování, liší se nějak od způsobu, jakým o sebe pečujeme doma? V základu jde vždy o to samé – naslouchat vlastním potřebám. Jsou tam ale přece jen nějaká specifika? Nevím. Aspoň zatím. Jsem si ale jistá, že budu mít skvělou příležitost to zjistit na svých cestách po Jižní Americe. Kromě prozkoumávání toho, jak vypadá sebepéče, když člověk odjede na delší dobu do zahraničí (bez plánu a zpáteční letenky), se určitě nevyhnu psaní o bláznivých situacích, které mě cestou potkají.
Tak jo. Teď už je čas sbalit krosnu, říct ahoj letenskému bytu a po krátké zastávce v Bulharsku uplatnit jedinou letenku, kterou zatím mám. Tak vzhůru do Chile a ještě dál!
