Minulý víkend jsem měla celý pro sebe. Nepamatuju, kdy se to stalo naposled. Dva dny bez velkých plánů strávené sama se sebou, naplněné tím, co mi v tu chvíli dělalo radost. Jsem aktivní člověk a vždycky mám, co dělat. Tenhle víkend jsem ale pojala relaxačně. Měla jsem prostor víc a déle naslouchat sama sobě. Pořád jsem samozřejmě měla hodně věcí na to-do listu, ale nic z toho nehořelo. Místo toho, abych zběsile odškrtávala jednu položku za druhou, naslouchala jsem tomu, co bych opravdu ráda dělala.
A tak jsem si s překvapením uvědomila, že bych moc ráda něco upekla. To se mi vážně nestává často. Do poslední chvíle jsem nevěděla co, a tak jsem nakonec zaimprovizovala se surovinami, které mi ještě v kuchyni zbývaly. Moje pečení jednoduché buchty trvalo dlouho, všude byl nepořádek a půlku buchty, která chladla na plotně, jsem připálila, když jsem omylem rozehřála jinou plotýnku (to se mi stává až znepokojivě často). Ale vlastně to bylo dobře, že se připálila, protože jsem později zjistila, že mi banán a pudink vystačil tak akorát na tu jednu polovinu. Takže to vyšlo krásně. Moje zdlouhavé a chaotické pečení jsem si náramně užila. Užívala jsem si, že mám čas, nemusím nikam spěchat, a že mi pod rukama vzniká něco, co s trochou štěstí bude i k jídlu.
Po příjemně stráveném dni doma jsem zatoužila po přírodě. Mezi stromy, zpěvem ptáků a tichým bublání potoka se ztišila i moje mysl. Dostala prostor se nezávazně toulat, vzpomínat, navazovat na děj právě dočtené knihy. A to všechno bez toho, abych to plánovala. Mám tendenci všechny své dny do nějaké míry strukturovat. Ne vždycky je to ale potřeba. Když nemám na den pevné plány, najednou můžu dělat to, co mi právě v tu chvíli přináší radost a dává smysl.
