Nedávno jsem s klientkou narazila na téma, které rezonuje s mnoha lidmi, které znám, i se mnou samotnou. Mohlo by být vyjádřeno otázkou „Nejsem pozadu?“ Většinou si tuto otázku začneme klást, když se některý aspekt našeho života nepodobá životům většiny našich vrstevníků.
„Nejsem pozadu, když vůbec nevím, co chci v životě dělat a spolužáci už začínají studovat vysněné obory?“
„Nejsem pozadu, když nastupuju na školu a moji kamarádi se už vdávají/žení?“
„Nejsem pozadu, když jsem teprve dostudovala a moji přátelé už mají stabilní a dobře placenou práci?
„Nejsem pozadu, když mám stabilní práci, ale ostatní už mají děti?
„Nejsem pozadu, když zakládám rodinu, a moji přátelé mají vybudovanou slibnou kariéru?“
Jednotlivé životní fáze, mají určitá specifika, tvořená částečně biologickými procesy a částečně společností, ve které žijeme. S biologickými mantinely toho příliš nezmůžeme, i když moderní medicína je čím dál víc rozšiřuje. Očekávání, které má od nás společnost, že budeme zapadat do nepsaných „norem“, můžeme mít do jisté míry zvnitřněné. Sami pak na sebe vytváříme tlak tím, že se porovnáváme s většinou, ke které se v nějakém ohledu neřadíme. Je lidskou přirozeností, že chceme zapadnout mezi ostatní a díky své podobnosti cítit, že někam patříme. Být „normální“ a chovat se „normálně“ (ať už to pro různé společnosti znamená cokoliv), ale nutně nemusí znamenat být spokojený.
Spíše než usilovat o to, abychom byli „v normě,“ je přínosnější žít život ve vlastním tempu. Každý potřebuje na věci jiný čas. Život není o tom, jestli někde budeme dřív nebo později, ale jak nám je na tom místě, kde se nacházíme právě teď.
Možná potřebujeme víc času, než se dokodrcáme do další životní etapy. Anebo možná zjistíme, že některé etapy se nás vůbec netýkají. A to je v pořádku. Buďme k sobě shovívaví a dopřejme si čas.