Stává se, že se v nás hromadí nepříjemné pocity, které doprovázejí dotěrné myšlenky. Můžeme cítit velkou úzkost, která nás provází celý den a nikdy na dlouho neodchází. Zacyklené myšlenky nám předhazují iracionální scénáře a generalizují jednotlivé zkušenosti.

Před pár týdny mě vykolejil jeden konflikt s blízkým člověkem. Zaplavily mě negativní myšlenky, pocity viny a nedostatečnosti, které se mi nedařilo setřást. Myšlenky, které se zprvu vztahovaly pouze k této jedné zkušenosti a osobě, začaly prosakovat i do dalších vztahů a momentů. Pocit selhání, který jsem zažívala, jsem si začala promítat i do dalších situacích, kterým to objektivně nenáleželo. Nebyla jsem schopná se zbavit úzkosti v těle a byla jsem roztržitá. Chtěla jsem o tom s někým mluvit, ale jenom ta představa byla náročná. Nevěděla bych, co říkat a taky bych se trochu styděla. Nakonec jsem se přemohla a zavolala kamarádce.

Zprvu jsem nedokázala říct nic kloudného, jen jsem popisovala svou úzkost a co ji vyvolalo. Nahlas jsem vyslovila, že se mi o tom velmi těžko mluví. Moje úžasná kamarádka tam se mnou byla, poslouchala, dávala mi prostor a podporu. A pak se ten blok ve mně zlomil a slova i slzy ze mě šly proudem. Trvalo to dlouho a bylo to úlevné. Když jsem položila telefon, byla jsem strašně vyčerpaná, ale úzkost se rozplynula.

Nenašla jsem žádné řešení ani východisko. Co mi pomohlo, bylo jen všechno někomu říct. Vypadá to jednoduše, ale vlastně není. Kolikrát o těžkých věcech mluvit nedokážeme nebo nám to tak alespoň připadá. Svěřit se někomu je ale velmi léčivé. A je jedno, jestli se svěřujeme kamarádovi, knězi nebo psychologovi. Někdy je prostě jen potřeba, dostat to ze sebe ven.