Když jsem se zmiňovala o svém plánu jet cestovat sama do Jižní Ameriky, dostávaly se mi různé reakce.
„Sama nejezdi, to je nebezpečný.“
„Nepojedeš přeci jenom s někým dalším?“
„To jsi statečná, že chceš jet sama.“
„Super! “
„Nevím, co touhle cestou sleduješ.“
„Bereš si sebou pepřák?“
Nejčastěji převažovaly dva typy reakcí. První o mě měli strach a neradi viděli, že chci cestovat sama. Druzí moje solo cestování vnímali jako odvážný čin. I když s sebou solo cestování (hlavně pro dívky) nese jistá bezpečnostní rizika (odvíjející se od navštívené země), rozhodně si nepřipadám statečně proto, že cestuju sama. Solo cestovatelů jako jsem já potkávám totiž spoustu. Nepřijdu si proto nějak speciálně nebo odvážně.
Je ale pravda, že než jsem se rozhodla vycestovat, měla jsem trochu nahnáno a vyplašené reakce ostatních mi moc nepomáhaly. Přece jenom jsem ještě nikdy tak dlouho sama necestovala. Měla jsem dost pochybností, hlavně sama o sobě. „Možná bych přece jen radši jela s někým…“ Honilo se mi hlavou.
Ale najít někoho, kdo má tři měsíce čas a dostatečně naspořeno, není jen tak. Já ale popravdě stejně nikoho nehledala. Bylo mým přáním vycestovat na delší dobu a nechtěla jsem, aby splnění toho malýho snu záviselo na někom jiném. Proč by taky mělo? A tak jsem si stála za svým. Po měsíci a půl solo cestování jsem ráda, že jsem to udělala. Solo cestování je totiž super. Moje obavy ze samoty rozptýlilo poznání, že seznámit se a být s lidmi je strašně jednoduchý. A to, i když se trochu stydíte někoho oslovit, tak jako já. Buď někdo osloví vás nebo prostě nemáte na výběr, protože jste ztracení a offline mapa jako na potvoru nefunguje. A někdy, aniž byste věděli jak, navážete konverzaci s člověkem srkajícím džus vedle vás.
Na druhou stranu, můžete být sami, kdykoli chcete a potřebujete. Protože necestujete s kamarádem, nemáte pocit, že byste někomu dlužili vaši společnost. Taky nemusíte dělat kompromisy, protože uspokojit musíte jen sami sebe. A tak, když hledáte místo, kde se naobědvat, můžete bloumat ulicemi třeba hodinu, bez nespokojeného mrčení spolucestovatele. S tím se pojí i to, že nemusíte mít plán. Z mé původní představy, že se z Chile přesunu do Ekvádoru sešlo, když jsem si udělala zajížďku do Bolívie. Teď už jsem třetí týden v Peru, aniž bych se sem před tím plánovala vydat. Nevím, jestli by kdokoli cestující se mnou byl takhle flexibilní.
A teď k té bezpečnosti. Většinu času se cítím velmi bezpečně a vyhýbám se místům, kam se turistům nedoporučuje chodit. V několika případech jsem se necítila komfortně, ale zatím mi největší nebezpečí hrozilo od ovčáckých psů. To se samozřejmě může změnit. I ze zkušeností ostatních cestovatelů ale vyplývá, že když člověk používá zdravý rozum a zbytečně neriskuje a nešetří, nehrozí mu o moc větší nebezpečí než doma v Evropě.
Když srovnám reakce, kterých se mi dostalo před cestou, s mojí zkušeností tady, panují o solo cestování jisté předsudky. Hlavně, že jde o celkem nebezpečnou záležitost, která vyžaduje hodně odvahy. Nevím, jestli to samé platí pro solo cestující muže. Dokážu si představit, že možná ne tak docela. Co já vnímám jako odvážné, je udělat samotné rozhodnutí a vyjet cestovat. Ne, že by ti, kdo tak neučinili byli zbabělci. Každý rozhodně cestovat nemusí, i když je teď cestování někdy až směšně moderní.
Těm, kteří po cestování touží, chci ale vzkázat tohle: učinit ten první krok a rozhodnout se, je nejspíš to nejodvážnější, co se vám za celou cestu přihodí. Vyměnit totiž jistotu za nejistotu, chce pořádný kus odvahy. A to zdaleka neplatí jen pro cestování.
