Velkou součástí self-care pro mě je být k sobě laskavá. Snažit se příliš se nekritizovat, být k sobě chápající a shovívavá. Někdy se o to musím vědomě snažit. Můj mozek už má zajeté vzorce, a když něco i byť malého pokazím, bývám na sebe přísná. Když něco upustím z ruky, okamžitě si vynadám. Hlavou mi běží, jak jsem nešikovná. Občas se zarazím a uvědomím si, že přece o nic nejde, že se nic nerozbilo nebo že vylitý čaj prostě utřu. Už více na vědomé úrovni si pro sebe pak pomyslím
„To nevadí, to se stává.“
Další takovou věcí, kterou si provádím je, že si napíšu až nerealistický počet úkolu na svůj to-do list a očekávám, že v ten den všechno stihnu. Při tom je opravdu skoro nemožné stihnout všechno. A i když splním skoro většinu, pokud jen něco zbývá, mám pocit, že jsem za ten den skoro nic neudělala. Mám dojem, jako by můj den byl vlastně neproduktivní a jsem rozmrzelá. Když se ale soustředím na věci, které jsem ten den naopak zvládla, musím uznat, že jsem byla výkonná. Vlastně bych si spíš od sebe zasloužila uznání a svolení cítit radost z dobře vykonané práce.
Určitě i ty máš vlastní příklady podobných situacích, kdy jsi na sebe zbytečně přísná nebo přísný. Já si takové momenty snažím zvědomovat a korigovat svoje myšlenky klidně i zpětně. Obecně se snažím starat se o svou duševní rovnováhu. Ale až moc často se mi stává, že se cítím provinile, když třeba pár dní netrénuju mindfulness nebo necvičím jógu. Paradoxně na sebe bývám přísná i v oblasti self-care. Což je vlastně trochu zcestný.
Je důležité mít zvyky a pravidelně například cvičit nebo mít nějaký rituál. Na druhou stranu se nepotřebujeme kritizovat ještě za to, že ani sebepéči nezvládáme tak, jak bychom si představovali. Pokud máme pocit, že bychom se o sebe měli nějakou konkrétní formou více starat, a přesto to neděláme, je na místě zamyslet se, proč to tak je. Třeba to v tuhle chvíli nebo období prostě nepotřebujeme. Sebepéče se nedá jen mechanicky vykonávat. Měli bychom ji umět flexibilně přizpůsobit našim potřebám. Tohle řečeno, ale ještě neznamená, že to tak vždycky musí být.
Je v pořádku, že k sobě nejsme vždy laskaví, nebo že ne vždycky dbáme na své pravidelné sebepečující aktivity. Je to v pořádku, protože jsme lidi. Takže ano, buďme k sobě milí a shovívaví, ale taky se dvojnásobně nebičujme za to, když se čas od času (nebo třeba i častěji) vykašleme na cvičení nebo nám naše mysl na vylitý kafe řekne „To jsem ale pěkně podělal/a!“
