Po delší době jsem strávila čtyři dny v kuse v přírodě. Bylo skvělý být tak dlouho na horách a v lese. Tím, že jsme si v naší malé partě všechno potřebné táhli na zádech, nebyla to právě jednoduchá procházka. Přechod Nízkých Tater mi dal zabrat, některé úseky obzvlášť. Nejsem zvyklá nosit 13 kilo do kopce ani 10 hodin pochodovat, natož obojí dohromady. Největší krizi jsem měla, když jsme unavení po osmi hodinách dorazili k horské útulně, kde už si další výletníci vařili polívku, a my museli pokračovat ještě dál. Bylo šest večer a před námi odhadem dvě hodiny pochodu. Bylo potřeba se neloudat, abychom k další chatě dorazili před setměním. Od útulny jsme ještě odcházeli v dobré náladě, posilnění nabídnutou slivovicí. Chvíli na to začalo pršet a pěšina se ztrácela ve vysoké mokré trávě, která nás zmáčela snad víc než samotný déšť. I přes dobré vybavení jsme za chvíli byli mokří na kost.

V mokrých botách jsem cítila, jak se mi tvoří nové otlačeniny. Každý krok pekelně bolel, ruce jsem měla zkřehlé. Klepala jsem se zimou, měla jsem hlad a v šeru lesa jsem se snažila nemyslet na včerejší titulek novin „Český turista v Tatrách si zranil kotník, když utíkal před medvědem.“ Tyhle dvě hodiny byly náročné. Věděla jsem, že v tuhle chvíli nemůžu dělat nic jiného než zatnout zuby a jít. Ale jo, taky jsem si trochu pofňukávala. Upínala jsem se k teplé sprše a teplé večeři, které na nás čekali na chatě. Když jsme konečně jako poslední dorazili na chatu horské služby, odměnou nám ještě bylo vřelé přivítání slivovicí.

Druhý těžký moment byl další den ráno, kdy jsme si ještě bolavější nohy museli obout do stále mokrých bot a vyšlápnout nahoru sjezdovku. S menším nadšením a větším remcáním, než předchozí den jsme to taky zvládli. Ty výhledy a pocit, že jsem se překonala, rozhodně stáli za to.

Hory jako metafora

Připadá mi, že chození po horách je celkem dobrá metafora na život. Takový přechod hor testuje naše limity podobně jako život. Dostat se na vrchol není vůbec lehké a jestli se nám to povede, záleží na několika faktorech – kolik závaží táhneme s sebou, jak dobře jsme na výstup připraveni, jaké lidi máme kolem sebe, a jestli budeme vědět kam dál, až vrcholu dosáhneme. Na vrcholu se totiž nedá nikdy zůstat příliš dlouho. Je tam větrno, chladněji, a i přes sebekrásnější výhledy je nutné dřív nebo později sejít níž. Někdy máme ale štěstí a cesta nás nějakou dobu vede po hřebenu.

Stejně jako při horském přechodu musíme v životě často zatnout zuby a vydržet bolest a nepohodu, kterým se někdy prostě nedá vyhnout. Abychom mohli bolest a nepohodu lépe snášet, musíme mít jasný cíl a vědět, proč to děláme. A i když bychom se na to v některých chvílích nejradši vykašlali, překonáme se a nevzdáme to.

Tohle všechno platí, když už jsme na cestě. Co je ale možná ještě důležitější, je před každým vrcholem a cestou na něj dobře zhodnotit své limity. V horách i v životě je tohle klíčový okamžik. Svoje limity můžeme do určité míry posouvat. Měli bychom sami sebe ale natolik znát, abychom se nevystavovali zbytečnému nebezpečí. Takže ano, hledejme a posouvejme svoje hranice, buďme vytrvalý, učme se překonávat útrapy. Ale v situacích, kdy je to možné, zapátrejme nejdřív sami v sobě a ujistěme se, že si nenakládáme víc, než jsme schopni unést.