Vztah k sobě

Krok tam, krok sem

Lidi mají z nějakého záhadného důvodu v oblibě přístroje které měří…cokoliv. Ten, který mně připadá nejpodivnější je krokoměr (nebo chytrý hodinky, co měří kroky a tak).

Lámu si hlavu nad tím, proč potřebujeme vědět, kolik kroků jsme ten den udělali. Jasně, hodně chodit je dobrý pro naše zdraví. Rozšířené doporučení pro zdravý životní styl je udělat 10 000 kroků denně. (Nechci tu zabíhat do detailu, proč je tohle číslo spíš arbitrární, ale kdyby to někoho zajímalo, tenhle článek to dobře shrnuje.) Díky krokoměru se teda dozvíme, jestli jsme tohoto denního doporučení dosáhli. Hm, ale stejně…

Jasně, že je zdravé chodit, ale potřebujeme si vážně stanovovat cíle a limity i v chůzi? Je nutný být otrávený a zklamaný ze sebe, protože jsme dnešních 10 000 kroků nedosáhli nebo jsme tomu dokonce ani nebyli blízko? Co když dneska nechci být moc aktivní a naopak si potřebuju odpočinout po náročném týdnu? Poležet si v posteli, cvičit jógu, pustit si film, nic nedělat. To přece neznamená, že nedělám něco pro svoje zdraví. Právě naopak. Dělám, protože odpočinkem se o sebe starám.

Pohyb je důležitý a k fyzickému i psychickému zdraví je potřeba. Jde ale taky o to, jestli máme z pohybu radost a neplníme jen uměle nastavené cíle. Pokud jste příznivci krokoměrů a podobných vymožeností, neberu vám to. Dělejte pro sebe to, co považujete za přínosné. Já jen vím, že na sebe nebudu nakládat tíhu dalšího standardu, který bych měla naplňovat. Místo toho budu radši naslouchat svému tělu a všímat si toho, co právě teď potřebuje. Je jedno, jestli je to protažení, dlouhý běh nebo ležení v posteli s knížkou a mlsání čokolády. Protože chci, aby kromě mého těla, byla zdravá i moje mysl.