Dovolit si prožívat pocity, které se v nás odehrávají je důležité. Ne vždy je to ale možné a bezpečné. Obzvlášť pokud nás zaplavují velmi silné pocity smutku či psychické bolesti. Bezprostředně po traumatických nebo nešťastných událostech se může stát, že se od emocí na krátkou dobu nevědomě odpojíme. Je to obranný mechanismus, který nám pomáhá zvládat extrémně náročné a stresující situace. Nemusíme nutně prožít přímo trauma, abychom se od svých emocí snažili distancovat. Vyhýbání se nepříjemným emocím a zaměstnávání se vším možným je celkem běžná věc a nemusíme to ani dělat na vědomé úrovni. I když bych to z dlouhodobého hlediska nedoporučovala, existují chvíle či období, kdy je tahle zvládací strategie nutná a nápomocná.
V období dvou týdnů jsem prožívala silný smutek, truchlení a pocity ztráty. Byla jsem nešťastná a na příčinu těch pocitů jsem myslela skoro neustále. Bála jsem se stále se do svých pocitů nořit a vnímat je. Měla jsem strach, že by se nade mnou mohla na nějakou dobu zavřít hladina. A co si budu nalhávat, taky to bolelo jako čert. A tak jsem se snažila, co nejvíc se rozptýlit a zaměstnat hlavu jinými věcmi. Nejčastěji prací, ale vlastně pomáhalo cokoli, u čeho jsem se musela soustředit a přemýšlet. Sice jen na chvíli, ale získala jsem tak čas pro sebe, kdy jsem si mohla odpočinout a aktivně neprožívat svou vnitřní bolest.
Imunita naší mysli
Vyhýbání se vlastním emocím není dlouhodobě udržitelná zvládací strategie. Pokud ji ale využíváme jen přechodnou dobu (a ta může být pro každého jinak dlouhá), poskytne nám čas k otupění těch nejostřejších hran bolesti a malý odstup. Stejně jako má naše tělo imunitní systém, má jistou imunitu i naše mysl. Tahle imunita nás chrání, a pokud máme pocit, že se právě teď nedokážeme s bolestí poprat, neperme se. Je možné, že kdybychom se mermomocí tu imunitu snažili zlomit, tak ta bolest nakonec zlomí nás.
Po dvou velmi nešťastných týdnech, jsem se necítila o mnoho lépe. Pořád jsem byla smutná a myšlenky se často ubíraly k tomu, proč to tak bylo. Ale už jsem na to nemyslela každou minutu, kdy moje hlava nebyla zaměstnaná něčím jiným. Už jsem dokázala myslet i na jiné věci, a dokonce jsem si na to třeba i pár hodin (tak dvě) nevzpomněla. Nořit se do pocitů už bylo o něco bezpečnější. Věděla jsem, že když to teď udělám, zase se dokážu vynořit a nadechnout se. Věděla jsem, že to přejde, a že to bude dobrý. Měla jsem potřebu, o tom přemýšlet a polemizovat, i když to nebylo jednoduchý.
Jestli zrovna teď nemáš na to, čelit velké bolesti a smutku, nenuť se do toho. Vyčkej na okamžik, kdy pro tebe bude bezpečnější prožívat své emoce.
