Pocit štěstí se v naší společnosti stal středobodem všeho. Ze všech stran je nám vštěpováno, že bychom měli být šťastní a když nejsme, je s námi možná něco špatně. Samozřejmě, že cítit se šťastně je krásné a je přirozené, že se toho pocitu snažíme dosáhnout. Není ale možné být konstantě šťastný.

Iluzi konstantního štěstí vytváří a podporují zejména sociální sítě, které nám ukazují vesměs pouze šťastné a úspěšné lidi. Fotku, na které někdo prožívá negativní emoce uvidíme jen zřídka. Digitální svět ovlivňuje i ten reálný v tom smyslu, že se očekává, že lidi jsou přece šťastní. Když pak vidíme někoho, kdo šťastný není, a naopak je smutný a třeba pláče, znejistíme a nevíme, jak se zachovat.

Je skvělé, když jsme šťastní, ale rozhodně to není samozřejmé a je úplně v pořádku, když prožíváme jiné emoce.

Někdy můžeme být sami zaskočeni, když zažíváme nepříjemné pocity. Když si se svými pocity nevíme rady, můžeme se snažit je zahnat nebo je přebít jinou emocí. Když je aktuální prožívání příliš bolestivé a nachází se za hranicí únosnosti, může to být dobrá strategie. V ostatních případech se ale nemusíme nutně snažit naše pocity okamžitě změnit.

Jeden den mi bylo zvláštně

Nejlépe to asi vystihoval pocit zasmušilosti. Uvědomovala jsem si, že k sobě potřebuju být pozorná. Dopřála jsem si dlouhý a pomalý start dne. Vážně jsem se o sebe hezky postarala. Jóga, velká snídaně, krátká procházka na trh. Cítila jsem se klidně, i když pořád zasmušile. A věděla jsem, že je to v pořádku. Věděla jsem, že nemusím být veselá ani šťastná. Ten den jsem si prostě dovolila být zasmušilá. Neznamenalo to, že bych se nemohla smát nebo se potkat s přáteli. Ale byl to vnitřní prožitek, o kterém jsem věděla, že ve mně ten den bude přetrvávat. Věděla jsem, proč tam byl a bylo to tak OK. Bylo mi dobře, protože jsem se tenhle pocit nesnažila změnit. Věděla jsem, že včas odejde sám.

Zároveň jsem si uvědomovala, že ze zasmušilosti by se mohlo stát něco jiného. Třeba hlubší smutek, černé vidění, nešťastnost dotýkající se i hranice deprese. Nemyslela jsem si, že právě v ten den by to bylo velmi pravděpodobné, ale ta možnost tam byla.

Právě proto jsem se snažila být extra pozorná ke svému prožívání a svým potřebám. Dodržela jsem pravidelné cvičení jógy, uvařila si kakao a do vázy na okno dala čerstvé květiny. A taky jsem ten den nikam nepospíchala.

Tohle pro mě nejsou maličkosti, ale důležité projevy lásky ke mně samotné. Díky nim zvyšuju pravděpodobnost, že se z pocitů zasmušilosti nevyklube něco, s čím by bylo těžší si poradit.

Dovolme si cítit nepříjemné emoce a dopřejme si péči, kterou v tu chvíli potřebujeme.