Láska k sobě. Na poprvé to může znít skoro sobecky, ale vůbec to tak není. Je to základ a předpoklad toho, abychom mohli mít rádi druhé, a aby oni mohli mít rádi nás. Mít rád sám sebe, má hodně podob. Já teď chci psát o tom, jak k sobě být milí.

Dovolme si cítit. Hodně rychle sklouzáváme k hodnocení všeho, a tak hodnotíme i naše pocity. Může nám připadat hloupé se cítit zrovna takhle nebo trapné, pošetilé…….jakékoliv.

Možná i je, no a? Tak ať!

Pocity tu nejsou od toho, abychom je hodnotili, ale abychom je cítili.

Buďme k sobě milí a vypněme na chvíli náš hodnotící hlásek v hlavě. A ještě něco. Neutíkejme před pocity. (I když někdy i to může být v určitou chvíli důležité, ale o tom zas jindy). Nesnažme se je hned násilím změnit. Negativní emoce tu jsou z nějakého důvodu. Upozorňují nás na to, že něco není v pořádku. Někdy nám ani nemusí být zřejmé, co přesně to je. Nepříjemné pocity nám dávají šanci, věnovat se sami sobě a přímo nás vybízejí k péči o sebe. Pokud je rychle zaženeme, dočasně přicházíme o tuto příležitost. Taky si můžeme být jistí, že dřív nebo později se k nám tyhle potlačené pocity vrátí, dost možná nečekaně a s větší intenzitou. Dovolme si proto cítit se smutní, naštvaní, rozmrzelí, úzkostní. Dovolme si cítit se přesně tak, jak se právě v tuto chvíli cítíme.

Nadechněme se (myslím to vážně, nadechni se). A vydechněme. Soustřeďme se na to, kde v těle se nám ten pocit usadil. Mně třeba úzkost vždycky sedí těsně pod hrudním košem uprostřed a tam do mě potměšile bodá. No a, nechám ji, ať si bodá. Ne, že by to nebolelo, ale dá se to vydržet.

Jednou (teda samozřejmě víckrát, ale tenhle případ si pamatuju) mě taková úzkost, samota a smutek přepadla před usnutím. Strašně jsem se jí chtěla zbavit. Zápasit s ní, myslet na jiné věci nebo usnout.

A pak jsem si řekla, že je čas na to, být k sobě milá. A tak jsem zhluboka dýchala a dovolila jsem si všechny ty pocity cítit. Byla jsem smutná, a i pár slz se prodralo ven. Za nějakou dobu jsem usnula a ráno jsem se probudila pozitivně naladěná. Pocity přichází a zase odchází. Nemá smysl s nimi zápolit. Buďme k sobě něžní a dovolme si s našimi pocity zůstat, ať jsou jakékoliv. Je normální, být čas od času smutný a plakat. Nerealistická iluze, že lidé by měli být pořád šťastní, je jen zvláštní trend dnešní doby.

Jak se právě teď cítíš ty? Já jsem teď klidná a spokojená. S tímhle pocitem ráda zůstanu, dokud trvá.