Vztah k sobě

Všechna moje já

Jsou chvíle, kdy cítím, že klesám někam dolů. Ne nutně do nějakých depresivních stavů, ale je mi těžko. Je mi smutno a cítím se osaměle. To mě někdy rozhořčí. Proč se cítím osaměle, když mám kolem sebe dobré přátele? Že se ale člověk může cítit sám i mezi lidmi, to je už pro mě známá věc.

I když jsem se naučila trávit víc času sama se sebou, jsou chvíle, kdy si samotu neužívám. V takových momentech mě osamělost tak moc izoluje od ostatních, že je mnohem těžší než jindy ozvat se kamarádovi, že potřebuju s někým být. Mám dojem, jako bych se neměla na koho obrátit. I když to objektivně není pravda, v ten moment mi to tak připadá. A tak se většinou cítím bezmocně a chce se mi brečet.

V takových okamžicích se obracím k sobě. Ale ne ke svému současnému smutnému já. Hledám oporu u svého silného a vyrovnaného self, které teď dočasně někam zmizelo. Naše já se skládá z mnoha částí. Ty dohromady tvoří bytost, kterou právě teď jsme. Jednotlivé naše části se navzájem doplňují a střídavě v nás převažují. I když mi někdy není dobře, vím, že tohle není celé mé já. To, že se zrovna teď cítím slabě a křehce je jen jedna složka mě. Jiná část mého self je naopak silná, jen teď dřímá hlouběji uvnitř.

Mému jinému já

V jedné takové chvíli, kdy jsem měla pocit, že se nemám na koho obrátit, obrátila jsem se na silnější část sebe. Protože ale nebyla zrovna dostupná, napsala jsem jí vzkaz, který říkal něco v tohle smyslu:

Mému odvážnějšímu a vyrovnanějšímu já: Obracím se na tebe, protože se cítím smutně a osaměle. Hledám u tebe slova útěchy, podpory a lásky. Až se zase stanu svým silnějším já, chci, aby mi tyhle řádky připomněly napsat vzkaz tomu smutnému já, kterým jsem teď. Abych měla něco, z čeho můžu čerpat oporu, až mi bude zase smutno.

Těch pár vět jsem naťukala do počítače a zapomněla na ně. Po několika měsících jsem na vzkaz náhodně narazila. Vůbec jsem si už nepamatovala, že jsem ho napsala. Dojalo mě, jak se ke mně vztahovalo mé smutné a slabší já. Při čtení vzkazu jsem se cítila dobře a vyrovnaně a tak jsem sama sobě odepsala Pro chvíle až mi zase bude těžko.

Od mého odvážnějšího já: Jsi silná, milovaná a dostatečná. Umíš lidi rozesmát, inspirovat je a jsi laskavá. Pocity, které teď zažíváš přejdou a budeš zase veselejší. Pamatuj, že všechno potřebuje svůj čas. Buď k sobě vlídná a dovol si všechny ty emoce cítit. Plač, jestli se ti uleví. Budu čekat až se zase staneš mnou.

Při příští náročné situaci jsem si šla najisto pro tahle slova útěchy. Podpora, kterou dáváme sami sobě, má větší váhu právě proto, že pramení z nás samých. Víme-li, že jsme jednou měli vnitřní sílu poskytnout si oporu a utěšit se, máme naději, že se do toho stavu zase vrátíme. Víme, že tohle je jen přechodné a my se nakonec zase staneme tím silnějším a statečnějším já.

Pro tebe…

Obrať se na chvilku do sebe a všimni si, jaká část tvého já v tobě právě teď převažuje. A napiš vzkaz té opačné. Může to být vzkaz od smutné části tebe té vyrovnané, od vzteklé té klidné nebo od odvážné té sebelítostivé (nebo jakýmkoli jiným částem tebe). Uvidíš jaký efekt bude mít pár řádků od tebe, až se ke kormidlu dostane ta část, které je vzkaz adresovaný.